MOTTO :
"Když horák táhne pohořím, táhnou s ním i jeho záliby"
Jsou například horáci ZOOLOGOVÉ a horáci KYTIČKÁŘI. Kytičkáři vítězně pokřikují nad kdejakým plevelem a zoologové na ně tiše řvou, že jim plaší orla. Když kytičkáři namítnou, že to, co teď zrovna uletělo, byla vrána, zoologové se rozčílí k nepříčetnosti.
Jsou i horáci GEOLOGOVÉ. Ustavičně s sebou tahají plné kapsy kamení a vyhazují je až v exponovaném svahu pod vrcholem. Ruly, žuly a krystalické břidlice pak dopadají o sto metrů níže na horáky GEOGRAFY a protrhávají jejich rozprostřené mapy, takže se horák geograf nikdy nedozví, kudy vlastně leze, což ho psychicky ničí.
Jemnou nuancí horáka geografa je horák GRAFOMAN. Ten má denní itinerář rozvržen do hodin, minut i vteřin. Více než polovinu jeho bagáže zabírají více či méně potřebné mapy, buzoly, kompasy a jiné navigační pomůcky, s jejichž využitím se dá bezpečně zabloudit. Grafoman táhne převážně k těm vrcholům, o nichž je notoricky známo, že se tam vyskytuje vrcholová schránka. Na vrcholu pak mrzne řadu hodin a doráží na uštvané poutníky: "Prosím vás, nemáte náhodou tužku?" Kolem vánoc vysedává u doruda rozpáleného ústředního topení, sleduje vír vloček za záclonou a představuje si všechny vrcholy kde je pusto a kde se sníh snáší na vrcholové schránky s jeho podpisem a pod polštářem zahřívá cancák s vrcholovým razítkem.
Jedno mají tito fanatici společné: žijí přítomností. jsou labužníky chvíle. Skotačí si životem. Na dně jejich duší se však zmítá představa, co bude, až tady nebudou -
až budou doma.
Vrcholem všech kombinací horáckých povah a charakterů je horák zvaný FOFIFO.
Fofifo nikdy nezdolává stezku obvyklým způsobem. Podoben zlomyslnému kamzíkovi plíží se po skalách hned nad stezkou, hned pod stezkou a občas s krvelačným skřekem stiskne spoušť fotoaparátu či kamery. Fotografuje a filmuje všechno. Zejména hory, domorodce, myši, dívky, noclehárny. Nastavování clon a dobíjení baterií pohltí všechen jeho zájem. Proto kolem vánoc, kdy plánuje se svými snímky amatérskou výstavu, nebo shání do houfu všechny možné příbuzné a známé k promítání svých videozáznamů, pronásleduje ostatní horáky s nezřetelným snímkem jakési terénní boule a útočně se táže: "Ty si také nevzpomínáš, jak se tohle jmenovalo?" Protože to nikdo neví, napíše Fofifo posléze pod obrázek : Horská nálada. Fofifové, Grafomani a jim podobní nacházejí pak svůj koncentrovaný vzor v typu, jež nelze nazvat jinak než horák ARCHIVÁŘ. Archivář neleze po horách proto, aby sim užil, nýbrž proto, aby to zaznamenal. Z těchto důvodů je ověšen fotoaparáty a kamerami. Při prudším pohybu z něj padají cancáky, skicáře, diáře, kroniky, filmy a baterie do kamer a magnetofony. Fotoaparátem i kamerou útočí na lidi, zvířata i věci. Magnetofonem nahrává kravské zvonce, lidovou píseň, hryzání sysla či horské ticho. V zimě pak láká do svého bytu nic netušící oběti, nalévá jim rum, zhasíná světlo, pouští jim stokrát zesílené klepání datla či šumění horské bystřiny, rozhazuje fotky, promítá filmy a křičí : "To vpravo jsem já, to byste neřekli, co? Kdežto to vlevo je kamzík zezadu. A teď si poslechněte vránu z Dachsteinu." Prchající oběť horák archivář nepronásleduje. Dál se kochá obrazy velehor a vraními skřeky, pije rum a těší se, jak se bude v létě v Alpách těšit, jak bude v zimě vzpomínat. Do vraních skřeků pak počne notovat Tyrolské elegie a bude děkovat osudu, že mu dopřál býti horákem !
Z knihy Zdeňka Šmída : Proč bychom se nepotili, aneb jak se chodí po horách
Jelikož podle všeho patřím mezi FOFIFO,
a dnes už je čím dál těžší sehnat do houfu všechny možné příbuzné a známé
k promítání videozáznamů a prohlížení fotografií, 
rozhodl jsem se založit tuto webovou stránku
a podělit se o svoje zážitky z cest a fotografie s ostatními...
Tato forma prezentace má velkou výhodu,
neboť pokud se Vám stránka nebude líbit -
můžete použít křížku v pravém horním rohu.....
